Myslivecké odpoledne 6.3.2010

Na běžné schůzi sdružení dne 22.2.2010 jsme si dohodli podrobnosti této akce. Shodli jsme se na službách, množství a druzích jídel, na programu. V sobotu 6. března jsme se po ránu sešli, abychom provedli nezbytné přípravy v kulturním domě. Díky paní Irence Orlové jsme měli připravený snad nejlepší guláš masa mladého divočáka a jelena, takže odpoledne stačilo jen ohřívat a servírovat. Brunek Vlček zajistil dovoz občerstvení pro bar, trubači si zatrénovali na svá odpolední vystoupení, předseda s hospodářem dolaďovali organizaci. Když jsme se znovu před polednem sešli ve slavnostním, tak už jsme se mohli jen usadit a těšit se z myslivecké společnosti, programu a úžasných krmí.

Vzhledem k tomu, že dva naši kolegové dosáhli jistého životního jubilea – Simona Žůrková (již podruhé 20) a Zdeněk Hlavica (65), na myslivce byl pasován dobrý kamarád a řádný člověk Libor Štěpán, o děj po celé odpoledne bylo vystaráno. Libora se nám povedlo přivést některými záludně vtipnými otázkami do lehkých rozpaků. Nicméně své role se zhostil, několik plácnutí hlavněmi přes sedací svaly přežil bez újmy a jistě byl nakonec rád za diplom, který ho zařadil mezi plnokrevné myslivce. Což také to zhodnotil a zpečetil štědře nalévaným produktem z jablek a švestek. Při tom plácání nás překvapil svým jednáním Zdeněk Hlavica, který na výzvu k plácání sundal ubrus ze stolu. Se složeným ubrusem přistoupil k lavici s pasovaným a zřejmě pro zvýraznění osobních vlastností Liborových, překryl mu tu část těla, která schytávala údery hlavněmi. Hlavní jídlo nám po minulé, velice dobré zkušenosti opět připravily kuchařky restaurace U Pajdlů. O servis jídla se postaral přímo šéf restaurace Zdeněk Pajdla, samozřejmě s personálem restaurace. Po čtvrté hodině se pomalu začali scházet hosté, které jsme u vchodu vítali štamrplí slivovice. Vypadalo to tak, že kombinaci dobrovolného vstupného, oné štamprlky a guláše zdarma snad ještě žádný z hostů nezažil. Při příchodu málokdo reagoval na nenápadnou schránku s nápisem „Dobrovolné vstupné“, nicméně po otázce na cenu guláše při výdeji, když bylo odpovězeno, že se neplatí, mnozí s výrazem překvapení k té schránce spěchali. O pobavení se staral i syn Jendy Ryšky, adept myslivosti a zřejmě i budoucí muzikant: Tak, jako i v minulých letech jsme dali možnost předvést se i dětské skupině mažoretek ze Všechovic: Novým, neprověřeným elementem našich odpolední byla hudební skupina „Frťan“ ze Vsetína. Přestože skupina měla vybavení spíše pro obyčejné tancovačky: dvě kytary a automatického bubeníka, „husličky s basú“ vše spravily. Zpočátku se sice moc netancovalo, ale nakonec byla k tanci vyzvána oslavenkyně a po dvou třech písničkách sólo, se začali přidávat ostatní hosté. A to bylo dobře. Parket byl zaplněn tak akorát, aby si lidé nepřekáželi a zároveň neměli pocit, že jsou tam sami. Jako zhodnocen kvality kapely jistě přispívá i to, že někteří hosté začali tancovat i s berlemi, které nakonec odkládali.

K perfektní náladě odpoledne i večera jistě přispěla i myslivecká tombola. V jejím průběhu nastala úžasná záležitost: Někdo si nevyzvedl lončáka, kterého jsme proto začali dražit. I když zájemců samozřejmě bylo několik, vydražit se ho nakonec povedlo Antonínu Menšíkovi. Podle dodatečných zpráv se ovšem jen snažil někomu vyšroubovat cenu a na poslední chvíli dražbu neuhlídal a tak vyhrál. Tonda už ostatně musí být divočiny přejezený – loni divočáka vyhrál, mezi tím se jistě něco podařilo ulovit a získat na všech možných honech, kterých se v průběhu roku zúčastňuje. Přesto: Šťastnému výherci a dražiteli „ Nazdar“! Jak už bylo několikrát v minulosti zmiňováno, to množství a navíc tak kvalitních trubačů je jistě naše kelečská rarita. Na rozdíl od spousty jiných sdružení, kde se signály na honech předávají pouze signálkou, u nás to je velmi tradiční. Mnohá sdružení nemají ani trubače s borlicí. Takže seznamování veřejnosti s mysliveckými popěvky a signály má kouzlo tradice. Nahlížení veřejnosti na myslivce ve stylu filmu „Slavnosti sněženek“ se alespoň u nás daří měnit v příznivější. Velkou atrakcí byl střelecký trenažér. Od nejmenších po odrostlejší stáli frontu. Čekání na gulášek a pohoda v jídelně na malém sále Hudba nám hrála do půlnoci - poslední hosté však odcházeli až před druhou hodinou ranní. Ráno nás samozřejmě čekalo uklízení sálu, vrácení nespotřebovaného zboží obchodníkům, jakož i samozřejmě prázdných beček od piva. Za necelé dvě hodiny jsme měli nahrubo uklizeno i povracený materiál. V klidu jsme si mohli tedy dát ten úžasný guláš jako „desiatu“. Vzpomínky na hezky prožité odpoledne se budou jistě vracet ještě dlouhou dobu všem účastníkům podujatia.